Asi každý slyšel o příbězích Židů z Osvětimi, ale málokdo se už dočetl o romských obětech nacismu. S příběhem árijské Němky Helene s romskými dětmi vypráví Osvětimská ukolébavka.
Španělský držitel licenciátu historie a diplomu za pokročilé studie moderních dějin Mario Escobar je vášnivý milovník historie, který kromě úspěšné knihy Osvětimská ukolébavka, která byla napsána podle skutečné události, napsal i mimo jiné knihu Děti s hvězdou či Papež František. Je však především autorem řady odborných článků o inkvizici a náboženských sektách. Jako publicista se specializuje na život neortodoxních Španělů a Američanů.
„Únava je nejlepší přítelkyní času. Dovoluje nám rychle obracet stránky jako ve špatné knize.“
Anotace:
Jednoho všedního rána roku 1943 chystala Helene Hannemannová svých pět dětí do školy, když do jejího bytu vstoupili němečtí policisté. Heleniny nejhorší obavy se naplnily: na přísný rozkaz SS měla být vzata do vazby celá její rodina – děti i manžel, všichni romského původu. Přestože Helene byla Němka a rozkaz se na ni nevztahoval, odmítla rodinu opustit. Po strašlivé cestě dorazili do Osvětimi, kde byli vrženi do zmatků táborového života. Manžel Johann byl od rodiny oddělen, Helene se však vší mocí snažila chránit děti své i ty, které měla kolem sebe. Když věznitelé zjistili, že Helene je nejen Němka, ale také školená zdravotní sestra, přinutili ji sloužit v táborové nemocnici, kterou řídil nechvalně známý doktor Mengele. Přestože ji podmínky v Osvětimi ničily psychicky i fyzicky, udělala všechno, co bylo v jejich silách, aby všem dětem kolem sebe pomohla mít se alespoň trošku lépe.
„Neopustí mě ani v pekle. Johann, tak jako Orfeus, jenž prošel podsvětím, aby zachránil svou ženu, mi přijde na pomoc a vyrve mě ze spárů smrti.“
„Teď se cítím stejně a blok, do kterého píši, jako by mi umožnil vydat se s tebou znovu na procházku. Už nejsi po mém boku, ale přesto kráčíme společně, ruku v ruce, a hledíme osudu do tváře.“
„Myslíš si, že se odsud dostaneme živí?“
„Určitě se odsud dostaneme, i když nevím, jestli živí, nebo mrtví. Uvěznit ale mohou jen naše těla, hromádky masa a kostí, které se postupně změní v prach, ale naše duše nikdy.“
„Pro někoho nastala jeho hodina ve chvíli, kdy vystoupil z vlaku. My jsme alespoň mohli před smrtí vytvořit něco pěkného.“
Asi někteří už tuší, že miluju literaturu, která je spojena s příběhy z Osvětimi a celkově s oběťmi druhé světové války. Jak už jsem napsala v titulku, většina knih a článků je zaměřena na příběhy lidí židovského původu, kdežto nikde jsem dosud neviděla vzpomínky romských obětí. Tímto je tato kniha tak neskutečně speciální a výjimečná. Ukazuje jakou lásku, sílu a jaké odhodlání v sobě mají matky, které pro své děti doslova dýchají. Hlavní, mohu v tomto případě říci, hrdinka je typická árijská Němka, která však nade vše miluje svého muže romského původu, se kterým má 5 krásných dětí, ale i přes to, jaký má ona původ, jde se svou rodinou do Osvětimi a i tam, na ortely smrti, odmítá propustku z toho trýznivého vězení. Raději umře se svou rodinou, bez které by nemohla žít.
Sice já osobně ještě nemám děti a žiju v jiné době, dýchala bych pro své děti stejně jako Helene. Naprosto chápu její postoj, kdy zůstala se svou rodinou, protože bez ní by život neměl smysl a je pro mě velkou hrdinkou.
Chtěla bych doporučit nejen tuto knihu, ale i ostatní osvětimské příběhy, všem. Měli bychom znát tuto temnou stránku naší novodobé historie a poučit se z ní.
„Opakem lásky není nenávist, je to lhostejnost. Opakem krásy není ošklivost, je to lhostejnost. Opakem víry není kacířství, je to lhostejnost. A opakem života není smrt, ale neschopnost rozlišovat mezi životem a smrtí.“
— ELIE WIESEL v Rumunsku narozený židovský spisovatel, jenž přežil nacistický koncentrační tábor
„Hodinu po odjezdu z Krakova naše kolona zastavila u velkého nádraží. Na tabuli byl jeho název: Auschwitz. Nic nám to neříkalo. Nikdy jsme o ničem takovém neslyšeli.“
— MIKLÓS NYISZLI židovský lékař z Maďarska, asistent dr. Mengeleho
„Aby člověk vydržel balancovat na pokraji nacistických hanebností a nespadl do té jámy, musel mít mimořádnou mravní sílu. A přesto jsem viděla mnoho vězňů, kteří si uchovali lidskou důstojnost až do konce. Nacisté je dokázali pokořit fyzicky, nemohli však zničit jejich mravnost.“
— OLGA LENGYELOVÁ maďarská lékařka, která přežila Osvětim
Knížku jsem měla zařazenou ve Čtenářské výzvě 2021 na Databázi knih pod tématem:
1. Kniha z lékařského prostředí
Hodnocení: 5/5
Ukolébavka Helene Hannemannové v originálním znění.